na Blog.cz

Na celý kraj padla zvláštní temnota. Nebe se zatáhlo černými mraky a studený vítr ohýbal vysokou trávu takřka až k zemi a kýval větvemi stromů, jehož listí tiše ševelilo a čas od času se některé sneslo k zemi. Na nedalekém políčku zvolna dozrávalo obilí a kopec, který vyrůstal vedle pole se nezúčastněně vyvyšoval nad celým okolím a převyšoval jej o dobrých několik desítek metrů. Byl holý, jen na jeho vrcholu stálo pár starých stromů, které pamatovaly časy, kdy okolo kopce nebyly žádná pole, cesty ani domy.

Slunce se ukrývalo za těžkými mraky a každou chvíli se měl z nebe spustit studený déšť. Celý den bylo zima a studený vítr dával znát, že léto právě skončilo a nastal podzim se svými plískanicemi, chladem a napadaným listím. Snad přijde také Babí léto a učiní toto období ještě krásnějším. Volně žijící zvířata se ukryla do svých nor a hnízdišť. Z nebe se znenadání spustil déšť a v mžiku pokryl celý zelený kraj. Zpěv ptáků utichl a namísto něj se neslo nad kopcem hučení nenechavého větru.

Kdesi mezi vysokými stébly trávy na okraji pole se krčilo malé kuře! Mělo krásně žlutou barvu, bylo baculaté jako míček a jeho peří zvolna navlhlo deštěm. Sezoblo trochu zrní, které opadalo z klasů a přemýšlelo odkud se tu vlastně vzalo. Ráno se probudilo do chladného dne, ale nedovedlo si za nic na světě vzpomenout, kde je jeho domov. Krčilo se pod dotěrnými doteky větru a očima hledalo nějakou skrýš, kam by se ukrylo před nečasem. Byl div, že jej ještě neulovil divoký pes nebo liška.

Zablesklo se a zvuk hromu rozvibroval snad celý svět. Déšť zesílil. Byl hustý a studený! Kuře se třáslo stále více. Nedaleko od něj ležel starý vyvrácený kmen stromu. Byl dutý. Snad jeho dřevo shnilo, ztrouchnivělo, nebo jej rozebrali nenechaví mravenci. Kuře se vydalo k němu, aby uvnitř našlo úkryt před deštěm. Blesk stíhal blesk a hromobití neustávalo. Vítr spolu s deštěm dělal dokonalou paseku v neposečeném poli s obilím. Jeho majitel se musel zbláznit, nebo již nebyl mezi živými. Kuře se přikrčilo kousek za pomyslným vchodem do kmenu staletého stromu a dívalo se, jak zdejší kraj zalévá padající voda.

"Co tu děláš?" uslyšelo znenadání za svými zády čísi hlas.

"Jak, co tu dělám?" leklo se a otočilo hlavu do temnoty dutého kmene. "Venku přece prší a přišlo jsem se schovat..."

"Tys kuře, že ano?" zeptal se znovu čísi hlas.

"Kuře?" nechápalo kuře. "Co je to kuře?"

"Nedělej si ze mě blázny!" rozchechtal se tajemný tvor. "Tak tys kuře a nevíš, že jsi kuře? Co to na mě hraješ?"

"Co je kuře?" zeptalo se znovu a zamračilo se. "Já jsem já! A kdo si ty?"

"Já jsem liška!" řekl hlas v šeru. "Ale ty vypadáš jako kuře, mluvíš jako kuře a také jsi cítit jako kuře, pak určitě budeš kuře!"

"A žerou lišky kuřata?" zeptalo se.

"Někdy!" přikývla liška. "Ale dneska tě nesním!"

"Proč ne?" zeptalo se kuře. Kmen stromů rozechvěl další hrom. Blesků však pomalu ubývalo a déšť již nebyl tak hustý. Uprostřed ohybu v kmeni stromu tekl malinký pramínek vody. Do kmene zřejmě zatékalo a voda si hledala nejsnazší cestu ven. Kuře začvachtalo nohama a podívalo se na lišku, která se přisunula blíže k němu. Byla již stará a mnoho zubů jí v tlamě chybělo.

"Co se ti stalo?" zeptalo se kuře lišky.

"Nevidíš?" rozchechtala se. "Co nevidět umřu a na jídlo už taky nemám ani pomyšlení! Jsem stará a kůži mi už sežrala prašivina..."

"Já také jednou umřu?" zeptalo se kuře.

"Určitě!" vyprskla liška a rozkašlala se. "Každý, kdo se narodí, jednou umře!"

Venku zvolna ustával déšť. Odněkud z okolního statku se ozývalo kdákání slepic a bučení krav. Někdo z lidí se přišel podívat, jaké škody na poli napáchal déšť. Muž s pláštěnkou na ramenou se chvíli díval na své pole a pak se zamračeně vydal zpět. Jeho kroky zvolna utichaly a gumové podrážky vysokých bot zanechávaly v půdě hluboké stopy, do kterých se ihned valila voda z okolí. Bylo mokro a průtrž mračen udělal své, ale dnes nebylo na práci ani pomyšlení, dokud země trochu nevyschne.

"Nehledal tě?" zeptala se liška kuřete.

"Kdo?"

"Ten muž, který stál kus od kmene stromu! Tys ho nevidělo?"

"Ne!" zavrtělo kuře hlavou. "Kdo to byl?"

"No přece, člověk!" odfrkla si liška a zamyslela se nad svým dosavadním životem. Ohon měla o něco kratší, jak jí jej jednou ukousl pes, který patřil jednomu z mužů z některého statku ve zdejším kraji. Nikdo neměl lišky rád! Znamenalo to jen jedno, že se budou ztrácet kuřata! A tak přišly na řadu hony na lišku se psy a puškami. Liška se trochu otřásla, nevěděla, zda-li to bylo chladem, nebo stářím, či si pro ni již přišla smrt.

"Mělo bys už jít!" řekla kuřeti.

"Kam?" nechápalo kuře.

"Domů!" pousmála se. "Kdybych byla mladší a při síle, už dávno bych tě snědla!"

"Hm," zamyslelo se kuře a pohlédlo ven. Bylo po dešti a bouřka se přesunula jinam. Obloha se zvolna pročistila a na okamžik vysvitlo slunce. Byl večer a jeho kotouč se pomalu, ale neodvratně blížil k horizontu. "Kde mám svůj domov?"

"To já nevím!" pokrčila liška rameny. "V okolí je mnoho statků a lidé tam chovají rozličná zvířata!"

"Žijí to s tebou i jiní tvorové?" zeptalo se ji kuře.

"Samozřejmě," přikývla liška. "Divocí králíci, nějaký ten zatoulaný pes, koroptve a také ty, kuře!"

"A kdo ještě?" vyzvídalo dál kuře. "Já nevím, kam bych mělo jít?"

"Nemůžeš se toulat po kraji! Takhle tě brzo někdo uloví a sní..." zamračila se liška.

"A nemohlo bych bydlet s tebou?" zamyslelo se kuře. "Jsem tak samo... A nevím, co mám dělat!"

"Ne, kuře," nadechla se liška. "Musíš se o sebe postarat samo, mé dny jsou již sečtené! Běž už a nezacláněj tu. Už neprší..." řekla mu liška a tlapou jej popostrčila ven. Na hlavu mu spadlo několik kapek vody z horní části kmene. Kuře se otřáslo. Ještě jednou se otočilo, ale lišku již nevidělo. Snad se odšourala dál dovnitř dutého kmene.

"Ahoj!" řeklo kuře lišce a vydalo se mokrou travou ke kopci, který se vypínal nad krajem. Byl zelený a po dešti vypadala tráva ještě lákavěji. Zrní z nedalekého pole, které popadalo na zem odnesla voda, nebo se ztratilo v bahně. Kuře si postesklo a přemýšlelo nad tím, zda-li by nemohlo žít s divokými králíky. Kdesi zaštěkal pes. Slunce zmizelo za obzorem a chlad večera se ještě prohloubil. Kuře nestačilo uschnout a tak se stále více a více třáslo.

Sedlo si na veliký kámen nedaleko svahu, který ležel v vysoké trávě. Jak se zdálo, kosa zde řádila už opravdu dávno. Na nebi se objevily první hvězdy. Kdesi ve svahu něco zachřestilo. Kuře se leklo, ale nebyl tu nikdo, kdo by jej chtěl sníst. Zdálo se, že jej ještě neobjevil žádný predátor. Kuře bylo smutné a dívalo se na své malé nožky a na peří, které bylo mokré a ztratilo svou krásnou zlatavou barvu.

Co tu dělám? Ptalo se v duchu. Kdo jsem? Co je kuře? Já jsem kuře? Ale proč?

Kdesi v nedalekém křoví se zaleskly dvě oči. Nebyla to ta stará liška, která by jistě nedokázala vylézt z kmene stromu. Smrt si ji už dávno vzala, dříve než-li kuře dospělo svou cestou k úpatí kopce, byla liška mrtvá! V křoví se zastavil pes. Šlo o špinavého a zatoulaného čokla, který se naučil přežívat v tomto nehostinném světě, kde vládnou pravidla silnějšího! Věděl, jak se vyhýbat svým protivníkům, na které nestačí a jak lovit ty, kteří byli slabšími, než-li on. Díval se na malé a nanicovaté kuře a nechápal, co tu dělá tak daleko od domova.

Již si myslel, že kuře uteče, protože se prozradil šelestem listí ve křoví, ale kuře neodběhlo. Sedělo dál na kameni a dívalo se ke hvězdám. Psa to velmi udivilo. Ještě nikdy neviděl zvíře, které hledí do té černé prázdnoty a kochá se svitem zářivých teček na obloze. Měl chuť po něm chňapnout, ale od dnešního poledne jej bolela levá zadní noha, když se chytil do pasti. Nyní se jen tiše pajdal v okolí kopce a hledal něco k snědku. Přemýšlel, zda-li by měl šanci kuře ulovit. Vypadalo zbídačeně a opuštěně. Rozhodl se...

"Ahoj kuře!" uslyšelo něčí hlas. Zprvu se leklo, že jde o lišku, ale ona to nebyla, kdo k ní promlouval.

"Kdo jsi?" zeptalo se a protřelo si oči.

"Jsem kuřecí víla a splním ti všechna tvoje přání..." usmálo se zářící stvoření před kuřetem.

"Co to znamená?" nechápalo kuře.

"Žes konečně doma, kuře!" usmála se víla.

"Já jsem kuře?" nechápalo stále kuře. "Jak to? Co je to kuře? A proč?"

"Ty blázínku!" usmála se víla znovu. "Prostě jsi, co na tom záleží? Půjdeme?"

"Ano, půjdeme!" souhlasilo malé žluté kuře a vůbec mu nevadilo, že mu není zima a že není mokré. "A kam půjdeme?"

"No přece domů!" řekla víla kuřeti a vedla jej kamsi do bílé záře, která se proměnila v Rajskou zahradu. "Tam, kam chodí malá kuřata! Domů..."

Kdesi na staré a sotva používané cestě, na okraji pole, nedaleko kopce, ležela prázdná tuba. Vypadala jako tuba od zubní pasty. Její uzávěr nebyl k nalezení. Tuba byla mokrá od deště a špinavá od bláta. Zdálo se, že na ni buď někdo šlápl, či ji přejel na bicyklu. Ještě než zapadlo slunce, se muž, který se byl podívat na své pšeničné pole, zastavil na okraji cesty a jeho zrak spočinul na blyštící se špinavé tubě. Nejprve ji chtěl nakopnout a poslat obloukem do neposekané trávy, ale rozmyslel si to. Sehnul se, aby ji zvedl.

Chvíli se na ni díval. Pak prsty očistil tubu a nevěřícně hleděl na popis jejího obsahu. Nedůvěřivě si také přičichl k otvoru, aby se nemýlil. Vnitřek tuby páchl po kuřeti. Kuře v tubě? Nemohl tomu uvěřit! Někdo si z něj vystřelil. Určitě! Pousmál se a hodil tubu zpátky na zem. Dopadla znovu na polní cestu a muž se vydal pomalým krokem ke svému domovu. Zatoulané sluneční paprsky ozářily očištěný štítek na tubě, kde stálo: "Poslední výkřik lidské imaginace: Instantní Kuře v tubě! Již žádná vejce a slepice! Kupte si své Kuře a nebudete litovat!"

Odkud se vzala ta tuba? Odkud kuře? To nikdo neví! Jen uprostřed pšeničného pole byly popadané klasy a jejich vzor se podobal těm známým "kruhům v obilí"! Kdoví? Co když tento kraj navštívil také někdo jiný? Tuba to možná věděla, ale nedokázala mluvit, protože nebyla lidskou bytostí. A kuře? Kuře bylo jen takovým malým a nanicovatým tvorem. Co když šlo o jakýsi experiment? Nechme dohadů. Na kraj se snesla noc a noční živočichové zvolna ožívali. Kuře i tuba jim byli ukradení. Liška byla mrtvá a pes? Pomalu pajdal okolo kopce a přemýšlel, zda-li mu to stálo za trochu toho peří...